Jedovaté houby

Třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare)

21. února 2010 v 20:23 | Radek Pilař
Jedná se o jedovatou houbu, nevím přesně jaké látky obsahuje, ale je dost hojná, tak bychom si na ni měli dávat pozor. Zde je ve společnosti nějaké helmovky.
Klobouk 3 - 7 cm vyklenutý později plochý, s podvinutým okrajem, někdy s tupým hrbolem, hladký, sírově žlutý, uprostřed žlutooranžový až oranžově hnědý.
Základní poznávací znak jsou lupeny, narozdíl od jiných pařezovek mají vždy zelený nádech.
Třeň válcovitý, sírově žlutý, na bázi někdy červenohnědý, jemně vláknitý, v mládí s nevýraznou prstencovitou zónou.
Dužnina je žlutá s nepříjemnou hořkou chutí - díky tomu je pravděpodobně i nepoživatelná.

Často roste na pařezech více druhů najednou, tady je třepenitka svazčitá s outkovkou pestrou.
Roste většinou od května, ale v roce 2007 jsem ji našel už na konci března a roste potom průběžně až do zámrazu na trouchnivějícím dřevě listnáčů i jehličnanů.

Záměna je možná snad za penízovku sametonohou, která má ale lupeny bělavé až oranžově žluté, třeň v mládí žlutooranžový, později sametově hnědě poprášený a příjemnou vůni.
Bohužel nemám zatím fotku, kde by byly dobře viditelné lupeny, tahle je jediná a nic moc.

U nás roste hojně taky velice podobná Třepenitka drobná (Hypholoma subviride), která je vlastně zmenšnina třepenitky svazčité, s kloboukem širokým asi do 35 mm, stejně jedovatá.

Muchomůrka červená (Amanita muscaria)

21. února 2010 v 18:02 | Radek Pilař
Krásná letní a podzimní houba, kterou zná snad úplně každý a tak si myslím, že je zbytečné zde popisovat její poznávací znaky. Záměna je snad nemožná.
Někteří (především mladí) zkoušejí m. červenou po různých úpravách pojídat jako halucinogenní houbu, ale měli by vědět, co vlastně muchomůrka červená obsahuje a že za určitých okolností může být hodně nebezpečná, i když v posledních několika desetiletích nebyly smrtelné otravy zaznamenány.
Muchomůrka červená obsahuje celou řadu zdraví škodlivých látek, nejhlavnější jed je kyselina ibotenová. První příznaky se objeví asi půl hodiny po požití, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, vysychání sliznice. Tato látka dále působí na nervovou soustavu a vyvolává stav opojení, může způsobit až halucinace, k potřebě zvracení většinou nedochází. Celá otrava končí jako u alkoholu hlubokým spánkem, který většinou vede ke kocovině a uzdravení.

Ale v m. červené byla zjištěna i daleko nebezpečnější látka muskarin, která je jako hlavní jed obsažená v mnohonásobně větším množství např. ve vláknici začervenalé, nebo v některých bílých strmělkách a dokáže působit hodně těžké otravy, které se většinou neobejdou bez trvalých následků.
V dostupných zdrojích jsem se dočetl, že množství muskarinu v m. červené není vždy stejné, že to záleží na složení půdy a různých klimatických podmínkách, takže pochutnávání si na ní je vlastně sázka do loterie a může vést i k těžkému poškození zdraví.

Ještě tu mám jednu zajímavost, kterou jsem vyčetl. Německý název m. červené je Fliegenpilz (muší houba). V minulosti v Německu používaly na venkově klobouky m. červené namočené v oslazeném mléce na omezení otravných much. Hmyz, který přiletěl aby si na nich pochutnal, byl prý v krátké době omámen.
Na závěr považuji za povinnost se Vám přiznat, že jsem osobně m. červenou vyzkoušel jednou v životě.

Stalo se tak v roce 1994 za totální nudy při plnění základní vojenské služby. Vy co jste na vojně byli, víte o čem to bylo. Prostě si tak poleháváme někdy na podzim, na pivo nebylo, až jednoho šoumena napadla tahle úchylárna. Nicméně téměř všichni jsme byli pro a hned jsme se vydali s igelitkou na cvičák k břízám.
Jeden moravák znich pak uvařil takový divný vývar, který jsme všichni s odporem několikrát ochutnali a opravdu, do hodiny jsme byli všichni do jednoho jak brok. Mě osobně se žádné halucinace nedostavily, ale byl tam i případ, že si jeden z nás myslel, že může procházet zdmi a začal to zkoušet...Naštěstí to skončilo jen boulema, modřinama a tvrdým spánkem. Druhý den bylo vše při starém...... Víckrát jsem ji do huby nevzal.

Před časem jsem viděl v televizi dokument, nevím už jak se to jmenovalo, bylo to o užívání omamných látek divokými zvířaty různě na světě.
Byly tam myslím nějaké koaly, nebo co, jak se v pralese mazaly nějakými červy, totálně sjetý tygr, už nevim po čem, opice které dojížděly alkohol po hostech restaurace, která se nacházela poblíž pralesa a nakonec myslím, že to byli sobi, kteří vyhrabávali ze sněhu a pak pojídali muchomůrky červené....Neznáte někdo název tohoto dokumentu?

Čepičatka jehličnanová, aneb několik tváří smrti

18. února 2010 v 22:48 | Radek Pilař
Ano jedna z našich nejjedovatějších hub čepičatka jehličnanová (Galerina marginata). Pokud by si ji někdo z nás omylem dopřál v nějakém pokrmu, mělo by to na organismus podobný vliv, jako náraz legendárního Titanicu do ledovce.
Obsahuje totiž stejné jedy, jako muchomůrka zelená (Amanita phalloides), takzvané falotoxiny, které působí v počáteční fázi otravy nevolnost a zaživací potíže spojené se zvracením. A potom velmi zákeřně a nebezpečně jedovaté amatoxiny, které působí po delší době, až po několika dnech, často až po zdánlivém zlepšení zdravotního stavu. Takže si člověk myslí, že to byla jen nevolnost. To ale už začínají tyto látky působit těžké a nevratné poruchy jater, ledvin a srdeční svaloviny, jejichž pokračování vede často ke smrti. Pak už je prý jediná možnost transplantace těchto orgánů.


My si tedy při sbírání pařezových hub musíme dávat opravdu velký pozor a houby které jeví některý ze znaků čepičatky v žádném případě nesbírat.

Nejvíce se čepičatka podobá opěnce měnlivé, za kterou se dá snadno zaměnit. Ale žádný strach, - řekneme si hlavní rozdíly, kterých když se budeme držet, tak nám nic nehrozí. I když jsou oba druhy dost proměnlivé, co se týká barvy a struktury klobouku, tak i třeně.

Na následujícím obrázku jsou na levé straně dvě plodnice opěnky a napravo dvě čepičatky.
Opravdu podoba veliká, že. Obzvláště lupeny. Ale když se podíváme na třeň, vidíme rozdíl, zatímco čepičatka má třeň výrazně vláknitý a většinou téměř hladký, u opěnky je jemně vláknitý, pokrytý odstálými, výryznými šupinkami. Někdy, zejména u starších plodnic tyto šupiny již téměř chybí, Pak je další a to ten nejhlavnější rozdíl - vůně. Zatímso čepičatka při očichání lupenů má vůní nevýraznou a moučnou, opěnka má vůni výrazně kořenitou a příjemnou.

Ještě snímek z druhé strany. Zde už si tak podobné nejsou, vysvětlení je ob dva obrázky níže.

Další znak: čepičatka má na rozdíl od opěnky rýhovaný okraj klobouku, ale už jsem se setkal i s kloboukem hladkým, viz další snímek.
Chybný je i názor, že opěnka má střed klobouku většinou světlejší, než okraj a čepičatka ne. Podívejte se na následující snímek čepičatek.
Na dalším obrázku je trs jasné a dnes už skonzumované opěnky měnlivé
Takto obrostlý pařez se nemusíte bát očesat. Čepičatka v takhle bohatých trsech většinou neroste, ale opěnka někdy taky ne.

A na závěr ještě jeden snímek jasné čepičatky...
Tak ještě jednou.

třeň - opěnka šupinatý,...................čepičatka vláknitý, hladký
vůně - opěnka kořenitá, výrazná,....čepičatka nevýrazná, moučná.

Starší plodnice opěnek někdy ztrácejí svou vůni.

RADA NA ZÁVĚR: Protože jsou oba druhy proměnlivé jak barvou a strukturou klobouku, tak i třeně, doporučuji sbírat jen opěnky, které splňují oba tyto znaky.
 
 

Reklama